Červen 2014

XVII. kanzóna

30. června 2014 v 16:39 | Francesco Petrarca |  SVĚŽÍ DOUŠKY ze studny poezie


XVII. kanzóna (závěr)

...

Neznám svou lhůtu, již mi přisoudilo
nebe, když na zem byl jsem přiveden
pro zápas nejeden,
jejž ze své viny byl jsem nucen vést.
Přes závoj těla nevidím ten den,
jenž jedním rázem přetne dech i dílo.
Že však se připozdilo
a že čas odchodu již blízko jest,
poznávám v tom, jak vlas mi začal kvést
a touhy vadnout. Pro ztráty a rány
jsem zmoudřel aspoň tak, že hlídám proud
a opatrně hledám, kudy plout,
abych se dostal v přístav požehnaný.
Přitom mě z jedné strany
žal s hanbou táhnou zpátky, z druhé pak
se věší na můj vrak
má vášeň, návykem tak rozbujelá,
že se smrtí by ještě smlouvat chtěla.
- Tak je to se mnou, písni. Není div,
že samým strachem srdce ledovatí,
když cítím, jak mě zánik dohání.
Plátno svých dní pro samé váhání
jsem upáral, mé hodiny se krátí.
Těžké až do závrati
je břímě mé, a já sám bez rady,
kde, smrtku za zády,
lék nový najít zbývajícím dním,
a dobré znám, a na zlém tolik lpím.

Francesco PETRARCA

Laskání orlů

30. června 2014 v 6:28 | Walt Whitman |  SVĚŽÍ DOUŠKY ze studny poezie

Laskání orlů


Na cestě podle řeky (za odpočinku na své dopolední procházce),
Pojednou na nebi tlumený zvuk, laskání orlů,
Nenadále milostné střetnutí vysoko v prostoru,
Pařáty do sebe zaťaté, živé, divoké kroužící kolo,
Čtyři bijící křídla, dva zobáky, vířící hmota v těsném zápolení,
Točící se v pádu, vršící smyčky a rovný pád dolů,
Až utkvěli nad řekou, oba dosud jedno tělo, okamžik ztišení,
Nehybná, tichá rovnováha ve vzduchu, pak odtržení a uvolnění drápů,
A znovu vzhůru na pomalých, pevných, skloněných křídlech, odloučeni různým směrem letí,
On svou, ona svou cestou dál.

Walt WHITMAN

Akáty

27. června 2014 v 7:31 | Jan Alda |  SVĚŽÍ DOUŠKY ze studny poezie


Akáty

Neskonale mne vábí akáty
s květy i s ostny.
Utěšují, když na paty
mi stoupá čas nemilostný.

Sotvaže vydechnou mi ze tmy vstříc -
nad srdcem valící se mraky rázem
se rozplynou a srdce zpívajíc
se vznese jako skřivan nad zem.

Jan ALDA

Někde v dálce

25. června 2014 v 7:42 | Josef Hora |  SVĚŽÍ DOUŠKY ze studny poezie


Někde v dálce

Někde v dálce už voní bezy.
Někde v dálce už
s kloboukem v ruce po zelené mezi
jde zamyšlený muž.

Člun po vodě se houpe, vítr vane
a vše je slib,
jenž z modrých větví tichým světlem kane
do vůně lip.

A je to jenom obraz tvého těla,
vzdálený chodec ten,
do jehož vlasů mlha napršela

ti jarem, jehož není.
Tím jarem, jehož není
a jimž už dnes se cítíš přemožen.

Josef HORA

Večerní odliv

25. června 2014 v 7:31 | Robinson Jeffers |  SVĚŽÍ DOUŠKY ze studny poezie

Večerní odliv

Oceán dávno nebyl tak klidný,
patero nočních volavek letělo bezhlasně podle pobřeží
v klidném vzduchu nad pokojným odlivem,
který téměř zrcadlil jejich křídla.
Slunce zašlo a voda opadla se skal obrostlých řasami,
ale v dálce rostou mračna jako val. Odliv šeptá.
Velké stíny mračen plují v opálové vodě.
Trhlinami v zástěně světa prozařuje bledé zlato
a večernice klouže jako planoucí pochodeň.
Jako by neměla být námi viděna,
opakuje si roli za zástěnou světa pro jiné diváky.

Robinson JEFFERS

Můj zpěv

23. června 2014 v 7:38 | František Hrubín |  SVĚŽÍ DOUŠKY ze studny poezie

Můj zpěv

Ať je můj zpěv pln pochyb, smutku pln,
ať zavzlyká, či rozplesá se zvroucna,
buď jednou z oněch spěchajících vln,
jež ženou do budoucna.
A vždycky, vždycky pln buď člověka,
vězněm-li, ať jej lidská srdce vězní,
ať cokoli jej zraní, poleká,
jen v liduprázdnu nezní!

František HRUBÍN

Borovice

21. června 2014 v 23:15 | Vladimír Holan |  SVĚŽÍ DOUŠKY ze studny poezie



Borovice

Jak je krásná ta stará borovice vejmutovka
na kopci tvého dětství,
které jsi dnes zas navštívil ...
Pod jejím šuměním vzpomínáš svých mrtvých
a přemítáš, kdy dojde na tebe.
Pod jejím šuměním je ti, jako bys dopsal
poslední knihu
a měl teď mlčet a plakat, aby rostlo slovo ...

Co byl tvůj život? Opouštěl jsi známé pro neznámé ...
A osud tvůj? Usmál se na tebe jen jednou
a tys při tom nebyl ...

Vladimír HOLAN

V září

21. června 2014 v 11:16 | Vítězslav Nezval |  SVĚŽÍ DOUŠKY ze studny poezie


V září

Podzim už platí listím
svou útratu.
Je konec láskám, konec nenávistím,
podzim už platí listím
a není návratu.

I ze tvých očích padá
cosi jak list.
Je pustý park, je zpustlá promenáda,
z tvých očí slza padá
a listí z ptačích hnízd.

Vítězslav NEZVAL

Sentimentální rozhovor

20. června 2014 v 19:27 | Paul Verlaine |  SVĚŽÍ DOUŠKY ze studny poezie

Sentimentální rozhovor

Zahrada pustá, chladem strnulá.
Dvojice zrovna ten kout minula.

Oči jsou mrtvé a rty zetlívají,
je sotva slyšet, co si povídají.

Zahrada pustá, chladem strnulá.
Dva přízraky zvou stíny z minula.

"Vzpomínáš na to dávné opojení?"
"Proč vzpomínat si na to, co už není?"

Zdali tě ještě srdce zabolí,
slyšíš-li jen jméno?" - "Nikoli."

"Ach, tolik blaha nikdo nevysloví,
když jsme se líbávali!" - "Možná, kdoví!"

"Nebe se skvělo, rostla naděje!"
"Je po naději, nebe temné je."

Trávy se v chůzi sotva dotýkají
a jen noc slyší, co si povídají.

Paul VERLAINE

Cesta k nám

19. června 2014 v 6:55 | Jan Skácel |  SVĚŽÍ DOUŠKY ze studny poezie


Je to tak snadné najít cestu k nám ...

Okolo potoka,
po kterém pírko plave,
přes zídku přelézt,
nadejít si humny,
na mostku postát,
nad hučícím splavem
slovíčka hledat vhodná pro pěnu,
zase je zahodit a jít
a jít,
na cestu uříznout si hůl,
spočítat hvězdy,
v lese zabloudit,
tmu jako plnou fůru sena
před sebou tlačit
a místo náprav
uslyšet ze sna sténat ptáky.
Je to tak snadné najít cestu k nám.

Jan SKÁCEL