Leden 2012

Bílé probuzení.

27. ledna 2012 v 16:18 | H+CH |  FotoPoezie

Stíny.

19. ledna 2012 v 13:12 | H+CH |  FotoPoezie

ÚVAHY O FOTOGRAFII (jen)

17. ledna 2012 v 14:20 | (jen) |  Malé úvahy a drobnosti
ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

Je-li něco k vidění a každý to vidí, je to vnímání. Není-li nic k vidění a vy to přece vidíte, je to poezie. Dokážete-li pomocí kamery, aby to viděli i jiní - pak je to fotografie.

ERNST HAAS (Magnum)
oooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo
JAK TO ZAČALO
Fotománie zachvátila svět. Dnes má fotoaparát téměř každý. Denně vznikají miliony fotografií a mezi nimi i tisíce krásných snímků. Ale - jak to vlastně všechno začalo?
V roce 1839 ohlásil francouzský malíř Louis Daguerre vynález daguerrotypie - fotografického obrazu vyvolaného na měděné desce potřené stříbrem a preparované jódovými párami. Vyřešil tím starý problém. Po staletí lidé věděli,
že například krajinu lze promítnout na kus papíru, pokud světlo s jejím obrazem prochází malým otvorem či čočkou, zasazenou do přístroje zvaného camera obscura (temná komora). Pomocí jednoduché temné komory umělci pořizovali přesné nákresy budov nebo krajiny. Jenže nevědělo se, jak obraz nějakým způsobem nastálo zachytit a stabilizovat.
Na kloub tomu přišel právě malíř Daguerre. Ale nebyl sám. V Anglii řešil stejný problém Henry Fox Talbot, který v roce 1841 oznámil vynález kalotypie ale metoda byla jiná. Nejdříve zachytil obraz na průsvitný papír, čímž vznikl negativní obraz, a když se negativ položil na papír s citlivou vrstvou a osvítil, vznikl pozitiv. Jak se později ukázalo, Fox Talbot svou metodou položil základy moderního fotografického procesu. Ten vydržel až do začátku 21. století, kdy fotografii ovládla digitalizace.
Jeden z prvních průkopníků fotografie známý pod jménem Nadar (1820-1910) napsal: "Fotografie je báječný vynález, je to věda, která přitahuje pozornost intelektuální elity, je to umění, které vzrušuje ty nejbystřejší mozky - a navíc ji může pořídit i blbec ..." . Už v šedesátých letech 19. století došla fotografie uplatnění. Levný portrét si nechal pořídit téměř každý, laciné krajinky, předchůdkyně pohlednic, se prodávaly jako suvenýry.
Fotografické vybavení bylo až do vynálezu filmového pásu velmi těžkopádné a vlastnily ho jen bohatí jednotlivci nebo firmy. Teprve s prvním krabicovým fotoaparátem značky Kodak, který vyrobil roku 1888 George Eastman, se stalo fotografování přístupnějším široké veřejnosti.
ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo
CO VYNÁLEZU FOTOGRAFIE PŘEDCHÁZELO
1342 - popsána camera obscura Petrem z Alexandrie.
1452 - 1517 podrobné práce na téma "camera obscura" od Leonarda da Vinci.
1646 - objevena laterna magica (princip projektoru) Athanasiem Kircherem.
1725 - objevena citlivost ke světlu u směsi křídy a dusičnanu stříbrného Johannem Heinrichem Schulzem.
1757 - zjistil Giacomo Battista Beccaria podobnou citlivost ke světlu u chloridu stříbrného.
1777 - podrobnými pokusy objevil Carl Wilhelm Scheele, že zčernání chloridu stříbrného na světle je způsobeno vyredukováním kovového stříbra, neboť neosvětlený chlorid stříbrný se mu podařilo rozpustit ve čpavkové vodě.
1802 - Thomas Wedgwood a Humpry Davy připravili první kopie na papír napuštěný dusičnanem stříbrným. Wedgwood byl první, kdo přišel na nápad použít camery obscury k vykreslení obrazu na citlivý materiál.
1826 - první fotografii zhotovil Nicéphore Niépce. Zachycovala pohled z jeho okna na dvůr, expoziční doba desky pokryté vrstvou citlivého asfaltu činila na slunci 8 hodin.
1835 - 1837 Louis Daguerre vypracoval základy zachycení obrazu vykresleného camerou obscurou na měděných deskách potažených vrstvou jodidu stříbrného.
1839 - Francois Arago vyhlásil veřejně ve Francouzské akademii věd v Paříži Daguerrův objev, který francouzská vláda koupila od vynálezce k veřejnému použití.
oooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo
AMATÉR versus FOTOTECHNIKA
Dnes fotografuje kde kdo. Jsou takzv. cvakaři, kterým nezáleží na tom, jak snímek dopadne, ale většina fotoamatérů se skutečně snaží, aby jejich snímky byly poutavé a krásné. Přemýšleli jste někdy o tom, proč snímky některých autorů jsou tak působivé a fascinující, zatímco spousta jiných snímků jiných autorů je docela obyčejná a přehlédnutelná, byť mají třeba stejný námět? A dokonce mohou mít stejnou značku fotoaparátu za nekřesťanské peníze...
Od nepaměti tvrdím, že dobrou fotografii nedělá fototechnika, ale autor ve své hlavě. Dobré fotky jsou ovocem talentu, citu a velké představivosti. Fotografie je totiž výtvarnou činností, která má své zákony a zásady a těmi je třeba se řídit. Sebelepší fotoaparát je k ničemu, když ho drží v ruce v úvodu zmiňovaný cvakal.
Fotoamatéři se často až příliš zabývají technikou než samotnou tvorbou. Prioritní otázkou jsou pro mnohé drahé fotoaparáty se spoustou funkcí, někdy až žasnu co je vidět v jejich brašnách za výbavu! Hlavně u digitálních aparátů lze pozorovat hon za pixely, za vysokou citlivostí ISO, za mimořádně násobené zoomy od "širokáče" až po nejdelší možné ohnisko... A výsledkem jsou brašny fotoamatérů napěchované špičkovým vybavením, ale jejich fotografie jsou při tom z hlediska obsahového a kompozičního spíše podprůměrné, bez invence, kreativity, bez autorského rukopisu, jako by se autoři spoléhali na to, že "profi" technika za desetitisíce korun či euro udělá dobrou fotografii sama.
Dnešní digitální fotoaparáty jsou skutečně špičkovými stroji a lze s nimi dosáhnout jedinečných výsledků. Ale absolutně nejsou schopny myslet za autora a narežírovat přijatelnou kompozici, přinést do tvorby nápady, nevšední pohledy na svět, vymyslet zobrazení prostoru, umístit důležité prvky do plochy obrazu... Tyto důležité atributy fotografické tvorby už používali autoři na začátku minulého století se svými dřevěnými fotokomorami, snímající na skleněné desky, plochý či svitkový film.
Ve fotografii nejde o to ukázat, kdo má dražší vybavení. Divák nevidí obsah vaší fotobrašny, ale vidí a posuzuje výsledné fotografie, a je-li fascinován kouzlem prostoru, rozlišením detailů či měkkostí rozostřených oblastí, pak je mu úplně jedno, že jste pro snímek použili stařičký kinofilmový aparát s tříčočkovým objektivem nebo ten nejlevnější digitálek do kapsy. (jen)
oooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo
JÁ a fototechnika
Začínal jsem s Pionýrem. Nejlacinější bakelitový přístroj z padesátých let minulého století byl prvním fotografickým nádobíčkem tehdy desetiletého venkovského kluka.
Bakeliťák Pionýr za 62 korun byl na svitkový film 6x6 cm (12 snímků), s vložkami byl formát políčka 6x4,5 cm (16 snímků). Fotky jsem vyráběl vlastnoručně ve sklepě. Na haldu brambor jsem dal širokou desku, do polévkových talířů namíchal chemikálie - univerzální vývojku a ustalovač kyselý, červené světlo jsem vykouzlil tak, že jsem na sklepní světlo přigumičkoval červené trenýrky! A byla luxusní fotolaboratoř. Osvit papíru obstarávala stolní lampička (15 watů) z ložnice a délku osvitu jsem odpočítával klasicky: jednadvacet, dvaadvacet, třiadvacet - blik. Dělal jsem tak kontakty 6x6 cm, po ustálení a vyprání v kýblu s vodou se mokré fotky nalepily večer na okenní sklo, voda se vyždímala válečkem na nudle přes noviny a ráno se pod oknem sbíraly suché a lesklé fotografie. Tak jsem před šedesáti léty s fotografováním začínal.
Po padesáti letech fotografování různými kamerami na filmový pás (Smena, Werra, Yashica 6x6, Minolta, Pentacon a další) jsem prodal vynikající dvouokou japonskou zrcadlovku Yashica G 6x6 s vybavením, a za utržené peníze koupil svůj první maličký digitálek "do kapsy". Byl to kompakt Olympus SP 350, tehdy jeden z posledních malých a lehkých fotoaparátů s elektronickým hledáčkem a s makrem od 1 cm. To byly parametry, které musel můj nový aparát splňovat. Dal se tehdy pořídit za pět tisícovek. A značce Olympus jsem zůstal věrný, protože po prvním roce získávání digitálních zkušeností jsem svou výbavu rozšířil o další kompakt řady SP - Olympus SP-565UZ, (10 megapixels, dvacetinásobný zoom). Nebyl to poslední model, takže byl už ve slevě a stál stejně, jako ten první. Mám tedy dva levné ale vynikající foťáky, které úplně pokrývají moji fotografickou tvorbu, od makrofotografie až po krajinářskou fotografii. (jen)
SILUETY. Fotografie, pořízená malým kapesním fotoaparátem Olympus SP 350.
ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo
KRAJINA - pozitivní i dramatická
Fotografie krajiny tvoří velkou část mé tvorby. Mám rád přírodu a často vyrážím s fotoaparátem tam, kde se zelení. Je to takový můj únik z civilizace a také zdravotní relaxace. Když sedím dlouho doma u počítače, potřebuji po pár hodinách nějaký ten pohyb a otevřený prostor. Tak vezmu fotoaparát, na nohy tenisky, vytáhnu kolo z kočárkárny a alou - pryč z města.
Nemám vyhraněnou oblast, kde hledám motivy. Jedu do polí rovnou za nosem a koukám, jak je na tom božím světě krásně. A vždycky narazím na přírodní scénu nebo objekt, který mne, ale hlavně můj objektiv, zaujme. To pak chodím, hledám správný úhel záběru, přemýšlím o osvitu, hloubce ostrosti, zkoumám vhodnost popředí i pozadí a nakonec se plně oddám svému citu a zkušenosti.
Lidé mi často říkají, že mé fotografie na ně působí pozitivně a optimisticky. A to mě velmi těší. Jsem od přírody optimista a pohodář, na svět se dívám více přes růžové brýle než přes vlčí zrak, těším se barev přírody, vyhledávám kontrast protisvětla, jindy zase barevný akcent detailu v popředí, pohybovou neostrost, kresbu linií... A snad u každého snímku se snažím zachytit atmosféru se silným emotivním působením. Často fotím až navečer, kdy slunce klesá k horizontu a vysílá měkké světlo s dlouhými stíny... A když náhodou narazím na vodu v krajině, vždy vodní plochu využívám jako jedinečný a vděčný tvůrčí prvek při kompozici obrazu.
Jsem amatérský fotograf staršího věku, který pomalým krokem obchází svět a cílevědomě hledá jeho krásu, skrytou v atmosféře pozdního odpoledne, v prvních paprscích nového dne, v rose usazené na chmíří pampelišek, na krovkách brouků a křídlech motýlů... Celá příroda je jeden veliký prostor, nabízející těm, kteří se umí dívat fotografickýma očima, nádhernou scenérii, hodnou zaznamenání. Není pravdivější výpovědi o světě, než fotografie z přírody. (jen)

ZELENÁ KRAJINA. Ticho, klid a barvy charakterizují tento pohodový snímek.
ROSA A SLUNCE. Snímek, pořízený v prvních paprscích vycházejícího podzimního slunce.
DRAMATICKÁ KRAJINA. I přes svou dramatičnost působí svou teplou barevností jako zdroj pozitivní energie.





Co je také poezie (jen)

16. ledna 2012 v 18:10 Malé úvahy a drobnosti


ŽITO KOUZELNÍK
Pro obveselení pana krále promění vodu ve víno. Žáby v ševce. Šváby v dráby. A z potkana udělá ministra. Uklání se a z prstů mu kvetou sedmikrásky. A v týle mu sedí mluvicí pták.
Tak.
Vymysli ještě něco, žádá dál pan král. Vymysli černou hvězdu. Vymysli černou hvězdu. Vymysli suchou vodu. Vymysli most svázaný povřísly. Vymysli.
Tak.
Pak ale přijde nějaký žák a prosí: Vymysli sinus alfa větší než jedna.
Tu Žito zesmutní a zbledne. Račte prominout. Sinus je od plus jedné k mínus jedné. S tím se nedá hnout.
A odchází tiše špalírem dvořenínů z velké královské říše do svého domova
v oříšku.
Miroslav HOLUB
oooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

KOZEL ZAHRADNÍKEM (bajka)
Zahradník kozla jako správce
najal, aby dbal na záhony
a v létě vyháněl z nich vrabce.
Ten kozel byl hoch bezúhonný,
nekradl, nepil, nebyl líný,
ani se nedotkl zeleniny,
vrabčáky stíhal bez pardonu,
a přece svému pánu škod
víc přinesl než užitku.
Jak se tak snažil ze záhonů
vyhánět ptáky o překot,
v zahradě řádil bohapustě,
kopyty dupal po kapustě,
podupal hrách i pažitku.
Zahradník poznal, že se splet,
že jeho námaha je v pekle,
popadl hůl a kozlu vztekle
zmaloval jednou řádně hřbet.
Křičeli všichni: "Jen ho natři!
Jen prožeň toho ničemu,
ať pro příště už ví, kam patří,
když nerozumí ničemu."
Nechci být kozlím advokátem
- sám už dost za svou hloupost pyká -
po mém však stejnou vinu má ten,
kdo dělá z kozla zahradníka.
I. A. KRYLOV
ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

ŽIRAFA
Když chodila žirafa ještě do školy, mívala jedničku z počtů i ze čtení, ale z tělocviku měla pokaždé pětku, protože neuměla udělat kotrmelec, ať dělala co dělala, kotrmelec udělat nemohla, byla z toho celá nešťastná, kdekdo jí radil, to musíš takhle a pak takhle, koukej, jak je to jednoduché, ale žirafě se to nikdy nepodařilo, nevěděla, co má dělat s krkem, a paní učitelka jí říkala, žirafo, žirafo, ty jsi ale nemehlo, to bude pěkné vysvědčení, co tomu řeknou páni rodiče, a žirafa velice plakala, a kdo šel náhodou kolem, myslel že prší, a když byl konec školního roku a rozdávalo se vysvědčení, žirafa měla opravdu pětku z tělocviku a plakala ještě víc než posledně, a když přišla domů, ptali se jí tatínek s maminkou, co se jí vlastně stalo, a žirafa se přiznala, že má pětku z tělocviku, a maminka s tatínkem neříkali nic, šli do vedlejšího pokoje a dlouho se tam radili, a když se vrátili, nesli svá stará školní vysvědčení, a když si je malá žirafa prohlédla, našla tam pětky z tělocviku.
Miloš MACOUREK

ÚVAHY O POEZII (jen)

14. ledna 2012 v 23:06 | (jen) |  Malé úvahy a drobnosti

POEZIE je slovo, které se často vyslovuje se vznešeným přízvukem. A často se k tomu slovu váže pověra, podle které je poezie totéž, co strnulá vážnost, nepřístupná a nesrozumitelná magie.
Tento web je magazínem poezie a fotografie. Magazím je zase slovo, které vyvolává představu pestrosti, zajímavosti, dobré pohody. Jde toto vůbec dohromady? Myslím že ano. Každý návštěvník zde možná najde něco pro sebe: někdo se zastaví u fotografie, jiného zaujmou verše, nebo už tolikrát publikované, ale stále aktuální myšlenky slavných. Moudra, obrazové krásy a podmanivých slov básníka není nikdy dost.
Pro toho, kdo se jen trochu zajímá o poezii, budu v této úvaze citovat myšlenky autora mnoha sbírek, básníka Jana Skácela. Ten v šedesátých letech minulého století, když přemýšlel o poezii, mimo jiné napsal:
"Nemám rád debaty o srozumitelnosti a nesrozumitelnosti poezie. Lidé, kterým je poezie potřebou, takové diskuze nepotřebují... Věřím, že mnoho lidí čte a rozumí básním, aniž vezmou do ruky knihu nebo kdy četli báseň. Myslíte, že sedí s udicemi u vod jenom proto, aby jednou za rok výtáhli na konci vlasce mizernou mřenku? ...
... Mnohé, kteří se rozčilují nad nesrozumitelností poezie, dráždí otázka tajemství a nedošli ještě k tomu, že tajemství je oborem i tajemstvím poezie ... Dnes není pro nikoho záhadou fyzikální vysvětlení jevů, které provázejí západ slunce. A přece nás večerní červánky a iluzivní smrt slunce naplňují krásnými a věčnými, i bolestně záhadnými pocity, které nás vedou k poezii, ať už k jejímu psaní, nebo konzumaci....".

A přidám i jednu ukázku z díla Jana Skácela. Je ze sbírky Hodina mezi psem a vlkem a báseň se jmenuje

POTŘÍSNĚNÍ
Plnými hrstmi jedl vítr sníh,
byl silný,
rozkymácel světla,
a stíny domů náhle vstoupily
v jakýsi asfaltový tanec.

I naše těla hodil vítr do té hry,
zaklel nás v obry,
krásné uhlíře,
zatímco živé ploty chrlily
mokrotu, černou vůni jara.

ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

LYRICKÁ POEZIE

Lyrická poezie vyslovuje autorovy subjektivní pocity, jeho úvahy, myšlenky a nálady. Nezachycuje časovou postupnost událostí, své téma rozvíjí v časově souběžných obrazech.
Lyrika neznamenala původně nic jiného než básně zpívané nebo přednášené za doprovodu lyry. Zatímco epika měla ve staré antické společnosti jednoznačnou funkci i místo vymezené v hodovní síni, lyrický živel pronikal mezi lid všude - provázel člověka na každém kroku, od kolébky (ukolébavka) až do hrobu (žalozpěv).
Postupně lyrika pronikala i do epických forem a vytvářela tak nový lyrickoepický žánr - baladu, romanci, poému apod. Dnes je lyrika přirozeným stavem poezie, stejně jako je epika přirozeným stavem prózy. Poezii více sluší výpověď než vyprávění. Lyrika, osvobozená od epické potřeby líčit děje a postavy, obraci autorovu pozornost od fabule k obsahu, k imaginaci, k hudbě, ke specifickým jazykovým postupům. Epika byla vždy spíše poetizovanou prózou, kdežto lyrika je původní a ryzí básnictví.
Lyrika vyjadřuje subjektivní pocity a nálady autora, jehož jazyk bohatě využívá obrazné prostředky. Postupně si vytvořila velké množství básnických forem, jako jsou elegie, epigram, epitaf, hymnus, sonet atd.

Jako ukázku přikládám několik epigramů od Karla Havlíčka Borovského:

MLÁDENCŮM A PANNÁM
Pokud je móda v šose, v čepci,
módníkům darmo kázat nechci.
Však ono jich pak nechá módy dost,
až bude v módě rozum, poctivost.

POETA LAUREATUS
Slavils na své idylické lýře
mléko, trávu, kozy a pastýře:
pročež kladem na tvou hrobku
věnec slávy z kozích bobků.
ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

ODPOLEDNE S ROBINSONEM JEFFERSEM
Od rána zamračený den se vlekl mlhavým prostorem a pohled z okna budil divné asociace. Nechtěl jsem se oddávat tlaku splínu, tak jsem zamířil ke knihovně. Zrak padl na hřbet jednoho přebalu. Na horním konci z rudého podtisku vystupují dvě slova: ROBINSON JEFFERS. Sáhl jsem po sbírce s názvem Básně z Jestřabí věže - a jak se ukázalo, udělal jsem dobře.
Robinsona Jefferse (1887 - 1962) mám rád. Byl to správný chlap, Američan, tvrdý i jemnocitný, ostřílený životem i přírodou. Narodil se v Pittsburghu, ale když mu bylo šestnáct, přestěhovali se s rodinou do Kalifornie. Tam poprve spatřil Tichý oceán - svou inspiraci i osud. Když se oženil s milovanou Unou (1913), přišli mladí manželé do vsi Kormel na skalnatém pobřeží a to místo je tak zaujalo, že se rozhodi tam žít. Postupně si zde postavili dům z žulových balvanů, které mladý básník sám lámal u moře z útesu a na zádech vynášel nahoru na skálu. Primitivním kladkostrojem pak vrstvil kámen do podoby obydlí a nedaleko také do podoby vysoké věže. V domě na útesu pak žil a pracoval básník až do své smrti.
Položil jsem si to odpoledne knihu básní Robinsona Jefferse na klín, zavřel na chvíli oči, a představoval si pohled na jeho milovaný oceán, největší oceán země, jehož jedním břehem je Amerika a druhým Asie. V představách jsem viděl, jak básník pozoruje četné bouře, blikající maják na skalisku, v dálce stříkající velryby, letící mořské orly a temné skály, kterým ve svých verších přisuzoval životnost. A také jeho žulový dům s vysokou Jestřabí věží, kterou stavěl pět let vlastníma rukama. Přízemí a první patro patřilo básníkově ženě a inspirátorce Uně a dvěma synům - dvojčatům, druhé patro bylo jen jeho. Tady, ve věži z kamenů, zářilo každou noc světélko - lampa, a básník zde, odkud je v noci vidět hvězdy a světla lodí v dáli oceánu, skoro půl století tvořil svou poezii.
Unešen svými romantickými vidinami jsem zahnal představy, otevřel oči i knihu, zalistoval, a v tom pošmourném odpoledni četl:

VEČERNÍ ODLIV
Oceán dávno nebyl tak klidný,
patero nočních volavek
letělo bezhlasně podle pobřeží
v klidném vzduchu nad pokojným odlivem,
který téměř zrcadlil jejich křídla.
Slunce zašlo a voda opadla ze skal obrostlých řasami,
ale v dálce rostou mračna jako val. Odliv šeptá.
Velké stíny mračen plují v opálové vodě.
Trhlinami v zástěně světa prozařuje bledé zlato
a večernice klouže jako planoucí pochodeň.
Jako by neměla být námi viděna, opakuje si roli
za zástěnou světa pro jiné diváky.

A pak jsem četl básně s názvem Šedivý den, (jaká podoba s tím dnešním!), Dubnový vítr, Mračna večera, Zakuklená noc, Zranění jestřábi, Čluny v mlze, Nesmírný západ slunce a mnoho dalších.
Díky, pane Jeffersi! (jen)
oooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

Próza může pojednávat o věcech okamžiku; poezie se musí zabývat věcmi, kterým by mohl porozumět s dojetím i čtenář po dvou tisíci letech.

Robinson JEFFERS
oooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo


Večerní čas

9. ledna 2012 v 15:32 | H+CH |  FotoPoezie

Touha

1. ledna 2012 v 11:02 | H+CH |  FotoPoezie